Co vše je ve hře, když dítě leze na strom (ve svobodné škole)?


Mohou děti lézt na stromy? Co rodič, to jiný názor, a každý má relevantní argumenty. Táta častokrát jiné než máma. Někteří rodiče nechávají šplhat své děti a pomáhají jim dostat se výše, než by samy zvládly, povzbuzují je a chválí. Jiní mlčí, pozorují, někteří se modlí. Další zakazují.


A jak to je ve svobodné škole? U nás lezou děti volně po stromech už šestým rokem a několikrát i spadly, vždy však vstaly celé a zdravé. I tak se diskuze okolo stromů pravidelně vrací. Nastoupí nový družinář například a s tím se vracejí otazníky:


Jak uchránit učitele, kteří nechávají nebo dokonce musejí nechávat děti lézt po stromech, ačkoliv se bojí, ať už o dítě nebo postihů naší legislativy? Pomůže všem zúčastněným,když rodiče podepíší "papír", kde berou na vědomí rizika, která děti potenciálně podstupují?


Znamená čím více svobody tím méně bezpečí a naopak? V Kairosu o otázkách bezpečí rozhoduje Velký sněm konsenzem všech zúčastněných.


Ale co to reálně obnáší?


V pondělí jsme věnovali 60 minut otevřené diskuzi dětí, učitelů a rodičů, kde jsme zkoumali:


Co se děje, když někdo z dospělých využívá pravomoc dětem něco vysloveně zakázat nebo přikázat? Jaké to je pro děti a pro učitele, když dospělí případně něco dětem doporučí, ale rozhodnutí nechávají na nich?

Když někdo něco zakazuje, jaké má donucovací prostředky?

Pokud dáváme "jen" doporučení a rozhodnutí necháváme na dětech, jak toto ošetříme ve smyslu legální odpovědnosti?


Uvědomujeme si, že realita praktikování zákazů nějakou vyšší autoritou je, že tak vychováváme lidi, kteří neumějí rozhodovat sami za sebe, nejsou schopni odhadnout vlastní síly a činit kroky, které berou ohledy na ostatní. Protože produkujeme lidi, kteří se naučili spoléhat na vnější autoritu, například v otázkách jejich bezpečí.


A dále když se spoléháme na vnější autoritu, opravdu věříme, že se nic nemůže stát? Nebo že všechno dostane parametry, za kterých se něco stát může? Tedy když se dodrží zákony, smlouvy, tak je jedno, že někdo umře, a nikdo za to není odpovědný?


Chceme tvořit prostředí, kde si lidé mohou lezení na strom zkoušet i s rizikem pádu a na tom se mnoho věcí učit? Odhadovat své síly, být zodpovědný sám za sebe, soustředit se?


Máme strach o své děti a nikdy nechceme, aby se jim něco stalo. Máme strach, aby si nezlomili ruku, nebo vaz. A máme také strach, aby jejich život byl naplněný a nebyl izolovaný od dobrodružství kvůli strachu.

Nechceme, aby se vzdávali zajímavých věcí, máme obavy, že se nedostanou k tomu, co je po ně smysluplné, protože je někdo bude držet příliš při zemi, ať už doslova nebo metaforicky.

Jak byste se rozhodli vy?


V hlavní roli příběhu: důvěra, strach, bezpečí, svoboda a vztahy. Co je pro vás nejdůležitější? Napište nám komentář / like / email :)