top of page

"Tak ho nějak přimějte, ať to zkusí. Většinou ho to pak začne bavit..."

To je jedna z vět, kterou slýcháme od rodičů. Občas se stane, že si děti vybírají hlavně předmět s názvem “autonomie” a na jejich rozvrhu není žádná matematika, český jazyk, zeměpis, tělocvik atd.


Samozřejmě ta věta není nijak špatně. Ve většině rodin se často používá.


Povíme vám ale, jak k tomuto tématu přistupujeme my ve svobodné škole Kairos.



Jak to vnímá dítě?


Snažíme se primárně zaměřit i na to jak komunikujeme s dětmi, jestli tím ctíme jejich vlastní rozhodnutí a potřeby. Můžeme se tedy v případě, kdy dítě do nějakých lekcí nechce zeptat, proč tomu tak je a jaké jsou jeho potřeby. Některé děti, zejména mladší, ale na tyto a podobné otázky nejsou schopny odpovědět.


Jejich odpověď je zkrátka: “NE”. Tečka.


Co tím učíme děti?


Jednou ze zajímavostí, které sledujeme v našem dnešním světě je velká míra zahlcenosti. Věnujeme se (jako dospěláci, ale i děti) mnoha aktivitám, které pro nás nejsou tím pravým ořechovým. Věnujeme se tomu proto, že to chce:

  • maminka/tatínek,

  • babička/dědeček,

  • společnost,

  • doktor/ka,

  • pan/í učitel/ka,

  • lektor/ka na kroužcích,

  • kamarád/ka,

  • partner/ka,

  • šéf/ka

  • atd.


V kolika oblastech/aktivitách/situacích ve vašem životě jste proto, že tam opravdu chcete být vy? Že je to důležité konkrétně pro vás a pro vaši současnou situaci?


A teď se pojďme vrátit zpět k dětem.



Jakmile se dítě naučí už v nejmladším věku rozpoznávat, co je pro něj důležité a co ne, s laskavou pomocí dospělých (rodičů, prarodičů, průvodců), bude mít mnohem snazší v život nadále.


Nebude těžce tápat jakou školu si vybrat dál. Nebude lapen v nepřeberných možnostech zaměstnání. Nebude rozhozený ze všech možných variant koníčků/aktivit/informací.


Nebude se ztrácet ve světě, který má nekonečně-nekonečno možností.


Nebude zahlcen vším, co se na něj dnes a denně valí. Nebude smutnit, že se nemůže účastnit všeho. Nebude se chytat do pastí všech reklam a intencí vlastnit a zažít vše.


Nebude tak snadno zažívat pocity úzkosti, zahlcení, vyhoření.


Proto je pro nás vnitřní motivace dětí alfa a omega. A často když si počkáme (tak dlouho, jak to konkrétní dítě potřebuje), tak se do lekcí dítě zapojí. Svým způsobem a svým tempem. Možná nebude ve všech předmětech nejlepší. Možná všechny oblasti nebudou tím, čím se chce v životě zabývat. Ale bude naprosto jasně vědět, co je to jeho/její a co je podstatné pro TEĎ.



A to je něco, co se od dětí můžeme učit. Je to téma, které se hluboce týká velké většiny dospělých dnešní doby. To je i odpověď na to, proč děti nenutíme si “lekce aspoň vyzkoušet”.


Samozřejmě pokud je to přístup dítěte samotného, tak je to něco úplně jiného.


Pak si možná kladete otázky: “tak to se asi nic nenaučí, bude z něj lempl.”


Ještě jsem neviděla dítě, které by se nechtělo samo o sobě v něčem rozvíjet a zlepšovat. Ovšem nechme na nich jaký směr, oblast, téma je to, za čím se vydají. To by dle nás mělo být v rukou každého jedince. Tedy ne jen dospělých, ale i dětí.


Zaujalo vás něco z tohoto článku? Podělte se s námi.


Dodatek zakladatelky školy Kairos Hanky


Pro mě je velmi důležité, abychom i v této oblasti nebrali dětem jejich zodpovědnost a kompetence. Nechci je učit, že když je někde něco zajímavého, pak přijde učitel, rodič nebo kamarád a vytáhne je z jejich komfortní zóny, nějak je vykope nebo dokope dělat něco, co pak budou mít rádi.


A ano, když nechtějí jet do Alp, tak je to pro mně těžké a nepochopitelné a nejradši bych je na ten krásný zasněžený svah do kterého svítí slunce a kde je horský vzduch a kde jsou všichni spolu jako parta dovlekla, protoze to se jim přece musí líbit. A ano, pravděpodobně by se to stalo a užili si to a líbilo se jim to. Nebo většině.


Ale je tam ale. A to je cena, kterou platíme, respektive to, že jsme jim zase o kousek ubrali z jejich schopnosti dělat své volby, jít za svým přáním, vědět, že můj život si řídím a tvořím sám.


A proto někdy snadno a někdy těžko přijímám, že ty skvelé zábavné výtvarky, sporty, hry, výlety, projekty prostě neprožijí. Nebo je prožijí jindy, až si k nim najdou svou cestu.

Také se učím přijmout, že není žádné lepší a horší. Že když nebudou lyžovat, ale budou zrovna koukat na film, že jejich kvalita života se nemění. Že kvalita života se odvíjí od prožitku v každé přítomné chvíli bez ohledu na kulisy.


Jo a taky, je chci učit, že jejich NE má plnou váhu, že je respektováno. A může mě jejich postoj štvát, můžu mu nerozumět nebo být smutná, ale stejně důvěřuji a přijímám, že Ty víš, co je pro Tebe to nejlepší.


コメント


bottom of page